obec
MEZOUŇ
homeÚvodní strana
Historie
  historie obce
kronika 1979-99
těžba jílů a hlinek
historie hrnčířství
významné osobnosti
představitelé obce
Současnost
  aktuality
základní informace
Okolí
  mapy
nejbližší okolí obce
www odkazy do okolí
Praktické
  dopravní spojení
obrázek návsi

Dobývání keramických jílů a malířských hlinek

Vykopávky na území obce

Dobývání keramických jílů v jižní části mezouňského katastru je spojeno s dávnou minulostí naší obce. Když se v roce 1923 kopaly základy pro stavbu v usedlosti senátora Emanuela Hrubého v čp. 23, bylo nalezeno velké množství úlomků starých nádob. Tehdy jich však bylo spoustu zaházeno a odvezeno pryč se zeminou.

Zásluhou Ing. Jiřího Hrubého bylo uschováno alespoň 26 kusů těchto úlomků a několik z nich bylo posláno k archeologickému průzkumu do Národního muzea v Praze. Výsledky nezařadily však tyto nálezy jednoznačně, ale pravděpodobně se jednalo o keramiku z doby cca 10 - 6 stol. př. n. l.


Objevení hlinek a jejich využití

Shodou okolností praděd Ing. J. Hrubého, rolník a bývalý starosta Václav Prošek, majitel selské usedlosti, kde byly nalezeny výše zmíněné úlomky starých nádob, objevil v roce 1850 na svém pozemku u Písek keramické hlinky, které se spolu s malířskými hlinkami v Mezouni těžily až do roku 1969. Pro velkou plastičnost byly tyto hlinky původně používány jako modelářské. Když později byla zjištěna jejich ohnivzdornost, staly se hledanou surovinou pro výrobu hrnčířského kameninového nádobí a zboží kramářského (hlavně hlinky šedivky). Z některých druhů hlinek (z bílé, rudé a červené) se vyrábějí barvy.

Bílé hlinky se využívaly jako podklad pro malbu stěn. Měly tu přednost, že neoprašovaly zdi a nepotřebovaly tolik klihu jako kaolin, který se používal jako náhražka za kvalitní malířské hlinky, z nichž právě mezouňská patřila k nejlepším. Byla vždy vyhledávanou surovinou v širokém okolí Prahy i jinde. Bohužel však byla za dlouhá léta těžby a možná i nehospodárných dobýváním téměř vyčerpána.


Těžba hlinek

dřevěný rumpál

Dobývání v dřívější době nebylo systematické. Šachtičky se zakládaly nahodile a když byla vyhloubena na hluchém místě, byla zasypána a vykopala se někde jinde nová. Místa, kde již byla hlinka vytěžena, nebyla nikde zaznamenávána a tak byla tato místa pouze v paměti majitelů pozemků, na kterých se hlinka kopala.

Prvními, kteří se po roce 1850 zabývali kopáním a těžbou keramických hlinek bylo asi dvacet rolníků, kteří vlastnili pozemky v jižní části mezouňského katastru až k nedalekému lesu Březná. Kvalitní červená a rudá hlinka byla těžena Františkem Jelenem (z čp. 33) byla surovinou pro výrobu různých plastik a uměleckých předmětů.

Hlinku dobýval většinou sám majitel pozemku. Někteří si najímali pracovníky kterým vypláceli na konci 19. stol. za jeden padesátikilogramový kbelík dva rakouské krejcary, později 5 - 10 haléřů. Dobrý kopáč jich naložil se svým pomocníkem, který je ručně vytahoval rumpálem, za desetihodinovou pracovní směnu až 200, takže si přišli na velmi slušný výdělek. Za první republiky si vydělali za osmihodinovou směnu 40 - 50 Korun.


Sušení hlinek

Majitel pozemku si vytěženou hlinku odvážel svým povozem domů, kde ji v sušil v kůlně či na dvoře a pak rozbíjel palicí na drobno. později byly k drcení používány elektrické drtiče.

Někteří rolníci měli přímo na nalezištích postaveny dřevěné kůlny (sušárny), kde byla hlinka připravována pro dovoz spotřebiteli.


Prodej hlinek

Dobře vysušenou a rozdrcenou hlinku rolníci rozváželi malířům, obchodníkům a drogeriím v širokém okolí Prahy, Kladna, Berouna a mnoha dalších míst. později po zavedení železnice z Dušník (dnes Rudná) do Berouna v roce 1897 byly dovážena i do vzdálenějších míst v Čechách a na Moravě.

Za hlinku I. jakosti s dovozem se platil až jeden zlatý za 100 kg (později 2 - 3 Koruny), podřadnější II. a III. jakosti měly hodnotu 50 - 60 krejcarů (později 1 - 1,20 Koruny). Na jeden povoz bylo tehdy možné naložit přes dvě tuny. Za první republiky byla hodnota 100 kg hlinky 16 - 20 Korun.

Jednalo se tedy o velmi dobré přilepšení k výtěžku z rostlinné a živočišné produkce zemědělců, kteří také věnovali těžbě dosti času, zejm. pak v zimě. S kopáním jim hodně pomáhali místní horníci, kteří pracovali v železnorudných dolech ve vedlejších Nučicích.


Nehody při těžbě

Při těžbě samozřejmě čas od času došlo k nějaké nehodě, kdy byl někdo zraněn. Během dlouholeté těžby však byli smrtelně zraněni dva lidé. Prvním byl v roce 1890 Antonín Charvát, který byl zabit padajícím okovem do šachty, druhým pak v roce 1911 Antonín Dusík. Ten byl zasypán a udušen v šachtě.


JZD a těžba hlinek

Těžbu přebírá v padesátých letech nově založené Jednotné zemědělské družstvo jako svou přidruženou výrobu. To zde zpočátku zaměstnávalo zejména hornické důchodce, kteří měli dlouholeté zkušenosti z dolů v Nučicích.

Geologický průzkum v roce 1956 na celém území ložiska prokázal značné vyčerpání ložiska. Hlinka se nacházela již jen v malých pilířkách mezi staršinami a to ještě při velmi nákladném hledání. Při tomto průzkumu však byl v naplaveninách nalezen v menším množství bauxit a laterit.

V roce 1964 přijalo družstvo na dobývání a těžbu hlinek dva stále zaměstnance a pokračovalo pouze s těžbou malířské hlinky. Zásoby barevné hlinky byly ponechány pod zemí. Vytěžená surovina byla dovážena do Prahy, Kladna, Radotína, Poděbrad, Říčan a dalších míst.


zpět nahoru